Někdy často přemýšlím, co vše bych si koupil kdybych vyhrál v loterii. Jen co bych hned vyřešil bydlení, hned bych se vrhl na aut. Ovšem, takový štěstí zjevně nikdy mít nebudu. Přesto má člověk vždy nějaké vysněné auto, nebo auta, která by chtěl vlastnit. Vždy něco speciální nebo naopak všedního, co by člověk strašně moc chtěl. Jednoduše... nějaký svůj seznam snů.
Abarth 695 "esse esse".
Ano, tento Abarth. Jeho dvou válcový motor o objemu 700ccm nebyl žádný trhač asfaltu. Ikdyž 38 koní nebylo na tu dobu nějak strašně málo, tak vás to po seznámení pedálu plynu s podlahou do sedaček zrovna nezamáčklo. Ale díky své velikosti vážil necelých 600kg. A dokonce jste do něho zmáčkli i svou rodinu na víkend. Ale jedno se mu musí nechat. Je to designově perfektní skvost. Ital se designově prostě nezapře. To samé platí také o interieru. Je tam vše co člověk potřebuje. Volant, řadící páku a pedály. V jednoduchosti je krása. A tohle je jednoduché a krásné. Vždycky bych s ním ve své garáži snů počítal.Další auto, které by v mé garáži snů určitě nemělo chybět je také legendou. Auto které v 90. letech prohánělo tehdejší supersporty v levém dálničním pruhu. Bylo nenápadné už jen proto, že na předním nárazníku má logo Opelu. Ano, Opelu. Dovolte abych vám představil nejznámější sleeper 90. let, super sedan
Lotus Omega.
V 90. letech tu bylo, co se týče aut, všechno. Skvělé hot hatche, rychlé supersedany nebo fantastické supersporty. Ze supersedanů tu mohl člověk na dálnicích vídat například BMW M5 nebo Mercedes Benz E500. Oboje auta byly dálničními lovci. Když jste na dálnici v levém pruhu za vámi zbystřili jak se tyto dvě auta předhánějí, raději jste ihned vjeli do pravého pruhu, ještě lépe do odstavného a nejlépe bylo zajet někam na pumpu a nechat je projet. Jenže pak tu byl ještě jeden supersedan. Supersedan, kterému musela M5 spolu s E500 uhnout. A ano, měl na předním nárazníku znak Opelu. Lotus Omega.
Omega byla prvně přestavena v roce 1987. Tehdy způsobila docela rozruch a to díky technologiím které v sobě ukrývala. Už tehdy byla docela unikát. V 2. polovině 80. let přešel Opel pod značku Lotus. A v roce 1989 přišla tato hračka. V Lotusu vzali model Omega s tří litrovou V6, přidali mu 2 turbodmychadla, elektronika z Lotusu Esprit a převodovku ZF z Corvetty ZR1, a vytvořili supersedan 90. let. Motor měl tedy 377 koní a 557Nm. Jeho maximální rychlost papírově činila 288km/h. Ovšem neměl ani nejmenší problémy to vytáhnout až na hranici 300km/h. Na to mohli kluci z BMW a jejich "ubohými" 315 koňmi koukat jen s otevřenou pusou. Pokud jste zrovna jeli od nějakého svého klienta po dálnici a v levém pruhu jste uviděli jak se přehánějí BMW s Mercedes, tak stačilo pouze lehce přišlápnou plyn a pozorovat jak se ve zpětných zrcátkách ztrácejí. V mé snové garáži rozhodně nesmí chybět.
Mercedes-Benz S600
Dneska musí mít každý správný multimiliardář tu správnou limuzínu. V dnešní době mi připadají v úvahu tři, možná čtyři luxusní sedany. BMW, Audi, Jaguar a Mercedes Benz. Možná ještě Rolls Royce. Ale v případě RR jsem vždy lehce zdrženlivý. S-Class je dnes velice rozšířený model zejména u podnikatelů nebo politiků. A stále si drží náskok před A8 a dokonce i před novou sedmičkovou řadou.
Mohl bych teď začít plácat něco o jeho překrásné V12 nebo něco o historii. Ale tohle auto bych si koupil zejména pro jeho luxus, který je věnován posádce. Jelikož bych si k tomuto auto koupil i vlastního řidiče, nějaké popisování přední části vozu mi přijde zbytečné. Teď k zadní části. Masážní sedačky? Základ. Lednička na bublinky? Základ. A takto bych mohl pokračovat dlouho. O prostoru ani nemluvě.
Ohledně podvozku je tady toho hodně. Auto si dokáže hlídat prakticky každičkou nerovnost před vozem až do vzdálenosti 15m (Magic Body Control). Podle toho si také samo nastavuje tlumiče, čímž pak dojde k naprosto dokonalé a vyvážené jízdě. MB nedávno vydal reklamu na tento systém kde hrála hlavní roli slepice. Jeho konkurence začala tuto reklamu parodovat ale přitom nikdo z konkurence nedokáže na tento jízdní komfort ani lehce napodobit.
Porsche 930 Turbo
Na tomto autě je vše esteticky dokonalé. Motor boxer o objemu 3l s výkonem 300 koní vždy nádherně přede a člověk se nemusí bát, že by někdy nebyl středem pozornosti. Teda alespoň u lidí, kteří se vyznají. Dále pak převodovka byla dodávána se čtyřstupňovým manuálem a po roku 1989 dokonce pětistupňový manuál. Tachometr ukazuje hodnoty blížící okolo 300 kilometrů v hodině. Ano, nebyla to dosažitelná hodnota ale dostat se k 270 nebyl žádný problém. Brzdy, až na malé detaily pocházejí ze závodní verze 917. Akorát aby fungovali opravdu perfektně, je zapotřebí vyvinout velkou sílu. A co může být problém? Cena, dá se sice sehnat lacinější model ale chce to do toho zase pak dost investovat. Dneska se dá pořídit od 1,5 milionu až po nějakých 10 milionů korun.
Dá se říci, že i dnes se dá považovat za krále silnic. Pokud zrovna nenaprší. To bych si jet rychleji než Škodovka místního faráře nedovolil. V 80. letech ještě moc elektroniky v autech neznali. Takže slova jako ABS, ESP nebo posilovač brzd či řízení jsou pro toto auto dosti cizí. A to může být, bohužel, pro některé řidiče fatální. Jednoduše řečeno, toto auto bylo vyrobeno v době, kdy auta nutili řidiče si vylepšovat své řidičské dovednosti. Dnes je tomu bohužel naopak.
V 90. letech zde na okreskách kraloval VW Golf GTi. Malé, lehké, výkonné a přiměřeně drahé auto. Do roku 92 zde neměl naprosto žádnou konkurenci. Pak přišel rok 1993. Francouzská automobilka Renault přišla s modelem Clio Williams. Šlo o limitovanou edici Clia, které se mělo vyrobit 2500 kusů. Jenže díky svým jízdním vlastnostem a vzhledem musela automobilka ještě přidělat "pár" kusů navíc. A tak je svět bohatší o 3800 naprosto dokonalých aut.
Zvenku působí jako obyčejné Clio. Dokonce i uvnitř. Krom pár malých detailů jako jsou sportovní sedačky, měřič tlaku, množství a teploty oleje a modře zbarvené budíky je naprosto identické. Popravdě řečeno, není to zrovna palubka, na který by mohl člověk nechat své oči. Ale na to člověk hned zapomene hned po té, co nastartuje jeho dvoulitrový čtyřválec DOHC. S jeho 150 koňmi a naprosto perfektním podvozkem, který krásně pluje přes veškeré nerovnosti si dokážete s přehledem udržet své soudobé konkurenty ve zpětným zrcátku.
Když jsem byl malé dítě a děda si zrovna pořizoval své Clio, donutil jsem ho, aby měl alespoň stejnou tmavě modrou barvu jako měli tehdejší Williamsi. Později jsem ho přemluvil i ke koupi žlutých, litých kol, podobným tomuto stroji. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem si zamiloval toto Clio je ten, že je v něm krásně cítit ten nádech unikátnosti, nádech toho nefalšovaného závodního speciálu. Veškerá jednoduchost, žádná stabilizační elektronika. Vše zde záleží jen na řidiči. A to je na tom autě tak krásné.
Dneska musí mít každý správný multimiliardář tu správnou limuzínu. V dnešní době mi připadají v úvahu tři, možná čtyři luxusní sedany. BMW, Audi, Jaguar a Mercedes Benz. Možná ještě Rolls Royce. Ale v případě RR jsem vždy lehce zdrženlivý. S-Class je dnes velice rozšířený model zejména u podnikatelů nebo politiků. A stále si drží náskok před A8 a dokonce i před novou sedmičkovou řadou.
Mohl bych teď začít plácat něco o jeho překrásné V12 nebo něco o historii. Ale tohle auto bych si koupil zejména pro jeho luxus, který je věnován posádce. Jelikož bych si k tomuto auto koupil i vlastního řidiče, nějaké popisování přední části vozu mi přijde zbytečné. Teď k zadní části. Masážní sedačky? Základ. Lednička na bublinky? Základ. A takto bych mohl pokračovat dlouho. O prostoru ani nemluvě.
Ohledně podvozku je tady toho hodně. Auto si dokáže hlídat prakticky každičkou nerovnost před vozem až do vzdálenosti 15m (Magic Body Control). Podle toho si také samo nastavuje tlumiče, čímž pak dojde k naprosto dokonalé a vyvážené jízdě. MB nedávno vydal reklamu na tento systém kde hrála hlavní roli slepice. Jeho konkurence začala tuto reklamu parodovat ale přitom nikdo z konkurence nedokáže na tento jízdní komfort ani lehce napodobit.
Porsche 930 Turbo
Porsche 930 Turbo je pro mě taková srdcovka. Nikdy bych si nedokázal představit svou garáž bez tohoto auta. A musím říct, že jednoho dne a to i kdyby to bylo v den mé smrti, si to auto pořídím. I na ten můj poslední den svého života si přeji ho vlastnit. Takovou má pro mě srdeční hodnotu.
Na tomto autě je vše esteticky dokonalé. Motor boxer o objemu 3l s výkonem 300 koní vždy nádherně přede a člověk se nemusí bát, že by někdy nebyl středem pozornosti. Teda alespoň u lidí, kteří se vyznají. Dále pak převodovka byla dodávána se čtyřstupňovým manuálem a po roku 1989 dokonce pětistupňový manuál. Tachometr ukazuje hodnoty blížící okolo 300 kilometrů v hodině. Ano, nebyla to dosažitelná hodnota ale dostat se k 270 nebyl žádný problém. Brzdy, až na malé detaily pocházejí ze závodní verze 917. Akorát aby fungovali opravdu perfektně, je zapotřebí vyvinout velkou sílu. A co může být problém? Cena, dá se sice sehnat lacinější model ale chce to do toho zase pak dost investovat. Dneska se dá pořídit od 1,5 milionu až po nějakých 10 milionů korun.
Dá se říci, že i dnes se dá považovat za krále silnic. Pokud zrovna nenaprší. To bych si jet rychleji než Škodovka místního faráře nedovolil. V 80. letech ještě moc elektroniky v autech neznali. Takže slova jako ABS, ESP nebo posilovač brzd či řízení jsou pro toto auto dosti cizí. A to může být, bohužel, pro některé řidiče fatální. Jednoduše řečeno, toto auto bylo vyrobeno v době, kdy auta nutili řidiče si vylepšovat své řidičské dovednosti. Dnes je tomu bohužel naopak.
Renault Clio Williams
Zvenku působí jako obyčejné Clio. Dokonce i uvnitř. Krom pár malých detailů jako jsou sportovní sedačky, měřič tlaku, množství a teploty oleje a modře zbarvené budíky je naprosto identické. Popravdě řečeno, není to zrovna palubka, na který by mohl člověk nechat své oči. Ale na to člověk hned zapomene hned po té, co nastartuje jeho dvoulitrový čtyřválec DOHC. S jeho 150 koňmi a naprosto perfektním podvozkem, který krásně pluje přes veškeré nerovnosti si dokážete s přehledem udržet své soudobé konkurenty ve zpětným zrcátku.
Když jsem byl malé dítě a děda si zrovna pořizoval své Clio, donutil jsem ho, aby měl alespoň stejnou tmavě modrou barvu jako měli tehdejší Williamsi. Později jsem ho přemluvil i ke koupi žlutých, litých kol, podobným tomuto stroji. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem si zamiloval toto Clio je ten, že je v něm krásně cítit ten nádech unikátnosti, nádech toho nefalšovaného závodního speciálu. Veškerá jednoduchost, žádná stabilizační elektronika. Vše zde záleží jen na řidiči. A to je na tom autě tak krásné.
Lamborghini Veneno
Někomu to může přijít jak hodně dětinské. Ale já jsem toho názoru, že každá garáž miliardového petrolheada by měla obsahovat jedno dosti ujeté auto. V mém případě je to zrovna Lamborghini Veneno. Pouhých 9 kusů na světě z toho auta udělají za nějakých 20 - 30 let jedno z nejdražších aut. Jeho pořizovací cena byla 105 milionů korun. Dnes jsem viděl kus na jednom bazaru za 200 milionů. A jen bůh ví kolik tomu přidá již zmiňovaných 20 nebo 30 let.
Celé auto vzniklo jako oslava padesáti let výroby aut značky Lamborghini. Veneno je osazeno 6,5l dvanáctiválcem se 750 koňmi. Tato bestie váží pouhých 1490kg. Díky pohonu na všechny čtyři kola zvládne pokořit 100km/h za pouhých 2,9s. A maximální rychlost se blíží k hranici 360km/h. Ale tohle není ten hlavní důvod, proč bych si ho pořizoval. Mám strašně Lamborghini zejména díky jejich ujetosti. Vždycky byli ujetí, hlavně co se týká designu.
Jak už jsem psal na začátku, každý správný petrolhead by měl mít v garáži minimálně jedno strašně moc ujetý auto. Ať už třeba Fiat Multipla nebo zmiňované Veneno.
No a s tímto dětinským autem bych rád skončil. Každý člověk má nějaké sny. Někdo si je dokonce může všechny splnit ale v ten okamžik o ten sen přichází. A která auta by patřila do vaší snové garáže?
Michal Nováček.







Žádné komentáře:
Okomentovat